Prvními obyvateli Japonska byli předkové dnešních Ainů, jejichž původ je dodnes pro vědce záhadou. Nyní žijí pouze na ostrově Hokkaidó v počtu asi 15 000 osob. Předkové dnešních Japonců přišli z asijského kontinentu, pravděpodobně přes Koreu, je však možné, že se na velké ostrovy mohli také dostat přes řetěz malých ostrůvků od jihu. Podle archeologů bylo nejprve osídleno severní Kjúšú a pobřeží Setonaiky (Vnitřního moře).
Podle legend trvá japonské císařství od roku 660 před naším letopočtem. Na začátku 12. století uchvátili postupně moc váleční náčelníci - šógunové, kteří se prohlásili za ochránce císaře a vládli jeho jménem. Za šogunátu rodu Tokugawa (období Edo), jehož počátkem byl rok 1603, prožívalo Japonsko dlouhé období stability a prosperity. Dynastie Tokugawů byla v roce 1867 svržena a o rok později došlo k obnovení tradičního císařství.
První kontakty s Evropou zprostředkovali portugalští mořeplavci, kteří do Japonska připluli v roce 1543. Ve 30. letech 17. století začalo v Japonsku období izolace od zbytku světa. Teprve v letech 1853 - 1854 přiměl Američan komodor Matthew C. Perry šóguna Tokugawu, aby přístavy otevřel západnímu obchodu.
Koncem 19. století (období Meidži) zahájilo Japonsko program modernizace. Pod vedením nových imperiálních vůdců se začaly odlišně hodnotit vyhlídky na možnosti dobývání nových území. V letech 1894 - 1895 začala válka s Čínou a v roce 1904 - 1905 s Ruskem. Říše tehdy ovládala i zámořská území (Koreu a Tchaj-wan). V roce 1930 vtrhli Japonci do Mandžuska (severovýchodní Číny) a v roce 1937 zahájili válku s Čínou. Dne 7. prosince 1941 nečekaně přepadli americkou základnu v Pearl Harboru na Havaji. Tato akce vtáhla Japonsko i Spojené státy do 2. světové války.
Po svržení dvou atomových bomb na města Hirošimu a Nagasaki Japonsko nakonec kapitulovalo. Spojené státy zemi okupovaly až do roku 1952. V roce 1947 přijalo Japonsko demokratickou ústavu. Císař, považovaný dosud za boha, se stal konstitučním monarchou. Vládní moc se přesunula do rukou předsedy vlády a ministrů, které vybíral volební parlament.
Posvátná hora Fudži v Japonsku
V jižní Indii žije mnoho potomků původního drávidského obyvatelstva s tmavou kůží, na severu převládají potomci Árjů, kteří sem přišli před 3500 lety. Indie je rodištěm tří velkých náboženství: hinduismu, buddhismu a džinismu. Islám sem začal pronikat kolem roku 1000 a v roce 1526 vznikla muslimská říše Mughalů, která se rozkládala na většině území dnešní Indie.
Od 17. století začal postupně vzrůstat vliv Velké Británie a v letech 1858 - 1947 byla Indie součástí britské říše. Nezávislost v roce 1947 vedla k rozpadu Britské Indie na hinduistickou Indii a muslimský Pákistán. V Indii je 15 hlavních jazyků a stovky jazyků a nářečí menšin, obyvatelstvo vyznává různá náboženství, přesto se území spojilo v jednu z největších světových demokracií.
Musela čelit sporům s Pákistánem kvůli území Džammú a Kašmíru, problémům s Čínou i sikhskému separatismu v Paňdžábu. V roce 1998 vyvolaly jaderné zkoušky v Indii a Pákistánu obavy z války, ale pohraniční incidenty v roce 1999 nevedly k širšímu konfliktu. V zájmu rozvoje hospodářství zavedla Indie v 90. letech volné podnikání.
Palác prezidenta Indie
Čína má jednu z nejstarších civilizací světa, jejíž počátky spadají do 3. tisíciletí před naším letopočtem. Za dynastie Chan (206 př. n. l. - 220 př. n. l.) byla čínská říše mnohem větší než římská. Ve 13. století dobyli Čínu Mongolové (dynastie Jüan), ale čínská vláda byla roku 1368 obnovena (dynastie Ming). V letech 1644 - 1911 ovládali zemi Mandžuové (dynastie Čching), poté se Čína stala republikou.
Válka s Japonskem v letech 1937 - 1945 přerostla v občanskou válku mezi nacionalisty a komunisty. Komunisté v roce 1949 zvítězili a vyhlásili Čínskou lidovou republiku. Nacionalisté se zmocnili vlády nad ostrovem Tchaj-wan, kde Čankajšek vyhlásil tzv. Čínskou republiku. Na počátku 50. let se poměry v Číně stabilizovaly a životní úroveň venkovanů stoupla. Do roku 1957 se všechny ekonomické aktivity dostaly pod kontrolu státu. V letech 1959 - 1961 vláda vyhlásila politiku velkého skoku, která způsobila snížení průmyslové výroby a nedostatek potravin. V tomto období údajně zemřelo přes dvacet miliónů lidí hladem.
V roce 1969 nastala tzv. kulturní revoluce, zahájená radikálními studenty z Rudých gard. Vlnu násilí se čínský vůdce Mao Ce-tung pokusil zastavit vojenskou silou. Mao zemřel v roce 1976 a po jeho smrti nastal politický boj, v němž nakonec získali převahu umírnění. Čína začala zavádět ekonomické reformy, podporovat soukromé vlastnictví a zahraniční investice, zejména v ekonomicky významných oblastech východní Číny. Navzdory všem hospodářským reformám Čína dosud zůstává jedním ze států, kde dochází k porušování lidských práv.
Velká čínská zeď
Prvními lidmi na severoamerickém subkontinentu byli přistěhovalci z Asie, kteří asi před 20 000 - 30 000 lety přešli přes Beringovu úžinu. Byl to lid mongolského původu, předkové indiánů. Postupně došli až do Patagonie a vytvořili mnoho různorodých kultur. K americkým břehům dopluli na přelomu 10. a 11. století také Vikingové. Skutečná kolonizace Nového světa však začala až koncem 15. století.
Prvními osadníky byli Španělé (Florida, Kalifornie), Francouzi (Kanada, Louisiana) a Angličané (Virginie), ale také Holanďani a Švédové. V 17. století získávala Anglie díky válkám i obchodním smlouvám převahu. Její nadvládu však ukončila válka za nezávislost (1775-1783) a vznik USA. V roce 1803 získaly Spojené státy americké území na jihozápadě včetně Louisiany a v 19. století i značnou část původního území Mexika.
Občanská válka v letech 1861 - 1865 hrozila rozdělením státu, ale vítězství Severu skoncovalo s otroctvím, otevřelo prostor na západě a zvýšilo příliv přistěhovalců z Evropy i jiných částí světa. Během 19. a na začátku 20. století proběhla industrializace, která změnila Spojené státy americké ve vedoucí ekonomickou velmoc a předvoj vědy a techniky. Díky ekonomické síle se USA staly vůdčí silou západního světa a jsou považovány za vzor demokracie.
Socha Svobody
V 9. století vznikl raně feudální stát Kyjevská Rus, jehož obyvatele tvořili většinou východní slované. Centrem státu a významným obchodním střediskem byl Kyjev, dnešní hlavní město Ukrajiny. V roce 1237 dobyly území mongolsko-tatarské hordy a Kyjev byl zničen. Až do konce 15. století byla většina území Ruska pod nadvládou Mongolů - Zlatá horda. Postupně však vzrůstal význam moskevského knížectví.
Koncem 15. století začal moskevský vládce používat titul car (”car vší Rusi”) První korunovaný car Ivan IV. (Ivan Hrozný), území ruské říše značně rozšířil. Po období válek a nepokojů se stal v roce 1613 carem Michail Romanov, zakladatel dynastie, která vládla až do roku 1917. Na počátku 18. století začal car Petr Veliký Rusko přizpůsobovat západním vzorům a v roce 1812, kdy se Napoleon pokusil zemi dobýt, bylo již Rusko největší evropskou mocností. V 19. století začala mezi obyvatelstvem narůstat nespokojenost a snahy o odstranění samoděržaví. Vliv Ruska v zahraničí však sílil.
Za 1. světové války se vnitropolitická krize v zemi prohloubila a v roce 1917 byl car Mikuláš II. donucen k abdikaci. Po ozbrojeném povstání v Petrohradě v listopadu 1917 se dostali k moci bolševici pod vedením Vladimíra Iljiče Lenina. V roce 1922 vytvořili bolševici nový stát - Svaz sovětských socialistických republik. Od roku 1924 zavedl Josif Vissarionovič Stalin socialistický ekonomický program a potlačil veškerou opozici. V roce 1939 uzavřel SSSR s Německem smlouvu o neútočení, ale Německo Sovětský svaz v roce 1941 napadlo. Sovětské ozbrojené síly nakonec Německo porazily, osvobodily východní Evropu a v květnu 1945 dobyly Berlín. Od konce 40. let stoupalo napětí mezi SSSR a jeho bývalými spojenci a nakonec vypukla studená válka.
Petrohrad
Předkové Čechů se začali na území dnešní České republiky usazovat asi před 1500 lety. Prvním významným státem na území dnešní republiky byla v 9. století Velká Morava. Čechy nabyly na významu v 10. století jako knížectví v různých vztazích ke Svaté říši římské. V 11. století získali vládci Čech titul králů; nejprve udílený císařem, později dědičný. Největší rozkvět nastal ve 14. století za Lucemburků, kdy se král Karel IV. stal i římským císařem. Založil první univerzitu ve střední Evropě.
V 15. století došlo k husitským válkám a roku 1458 byl zvolen poslední král českého původu, Jiří Poděbradský. V roce 1526 se stal králem Ferdinand I. Habsburský. Od této doby zůstalo české království až do počátku 20. století pod vládou Habsburků. V roce 1918 vznikla samostatná Československá republika. V březnu 1939 se Slovensko odtrhlo a české země okupovalo Německo.
V roce 1948 zvítězili ve volbách komunisté a Československo se stalo spojencem SSSR. Po revoluci v roce 1989 došlo v zemi k reformám. První demokratické volby proběhli v roce 1990, ale rozpory mezi Čechy a Slováky vedly k rozdělení státu od 1. 1. 1993. Rozdělení proběhlo mírovou cestou a oba nové státy mají dobré vztahy.
Hora Říp
